Představme si, že s třetinkovou lahvičkou vody v ruce vyrazíme do ulic. Potkáme sto, dvěstě lidí, ve městě i více. Někteří nás minou nezúčastněně, jiní s letmým očním kontaktem, někdo se na nás i usměje. My stále držíme v ruce třetinkovou lahvičku vody. Na pohled bezdůvodně, protože z ní nepijeme. Tak ujdeme mnoho metrů až pár kilometrů a nic zvláštního se nestane. Proč by se taky mělo něco zvláštního stát ? Třetinkovou lahvičku vody může držet v ruce kdokoli, aniž by zasloužil nějakou pozornost. V pořádku se vrátíme domů a vodu vylijeme, protože si z kohoutku kdykoli můžeme natočit čerstvou. Jednou to ale může být jinak.
Jednoho dne vyjdeme do ulic Leviathanu. V rukou budeme držet třetinkovou lahvičku vody, zatímco v uších nám bude znít Plautovo: Lupus est homo homini, non homo, quom qualis sit non novit (člověk člověku vlkem). Pitná voda totiž bude chybět nám všem.
Potkáme sto, dvěstě lidí, ve městě i více. Nikdo nás nemine nezúčastněně, všichni s letmým očním kontaktem, ale bez úsměvu neomylně padajícím k naší třetinkové lahvičce vody v ruce. Tak ujdeme pár metrů, na kilometry můžeme zapomenout. Domů se v pořádku nevrátíme, pokud se vůbec dostaneme domů.
Rozhlédněme se kolem sebe. O kolika lidech, které údajně dobře známe, můžeme říct, že na nás nezaútočí ? Homo homini lupus.