Zdálo se, že soumrak nad cirkusovými rodinami je neodvratný. Jména rodin Berousků, Navrátilů, Janečků či Spilků se vytrácejí z povědomí. Ovšem nahrazují je jména jiná. Jména rodin Fialů, Pekarů, Vystrčilů a Pavlů.
Slunce nad cirkusáctvím opět vychází. Je sice poněkud jinak zbarvené, ale svítí. Dosavadní cirkusové disciplíny se vyznačovaly specifickou motorickou dovedností, kondiční nebo koordinační. Cirkusáci uměli zvládat pozemní či závěsnou akrobacii nebo uměli žonglovat či balancovat na provaze. Tyto dovednosti se u novodobých cirkusových rodin neobjevují, ale zůstává a rozvíjí se třetí kategorie – klaunerie a herectví. Přesně v duchu nestora Rega Boltona (Dr. Circus), že děti potřebují riskovat, být viděny, důvěřovat a snít.
Ocitujme si ze Základů cirkusové pedagogiky:
„Kde to všechno začíná ? Je to již v samotném pojmenování herce – hra. Jakmile je dítě schopné si začít hrát ‚na něco‘, začne si vytvářet příběhy. Tady se začíná rozvíjet fantazie, předměty běžné reality se proměňují v živé bytosti i celé krajiny, skládají se staré i nové zápletky, objevují se nové postavy s různými charaktery. A co je nejdůležitější, nehodnotí se. Nedá se říct, že si někdo hraje špatně, protože si představuje jen obyčejné pejsky místo fantastických draků. Každý si hraje tak, jak ho to zrovna nejvíc baví.“
Chceme-li tedy hodnotit cirkusové umění rodin Fialů, Pekarů, Vystrčilů a Pavlů, musíme pochopit jejich vidění světa. Aby se z nich stali prvotřídní klauni, musejí se hluboko ponořit do dětského vidění světa. „Už při všech rozehřívacích hrách, kdy se děti mění v opice a pronášejí do svého hnízda kokosové ořechy (žonglovací míčky) skrz nebezpečný prales plný hladových tygrů, se všechny mění v herce. Když žonglují se šátky a kolem proskotačí dívenka ověšená šátky a volá ‚Jsem víla !‘ (a hned vedle přestane žonglovat chlapec, stojí na místě, ověšen šátky a jen zamručí ‚Pššt, jsem keř…‘), to je pro ně přechod od herců v klauny.“
Nuže buďme k nim shovívaví, výsledek bude stát za to a jistě jim po odchodu zatleskáme.