Je úžasné, když se se svým jménem zapíšeme do dějin. Dvakrát úžasné to je v případě, zapíšeme-li se do dějin nehéstratovským způsobem. Třikrát úžasné to je, zůstane-li naše jméno vtěleno do obecného pojmenování věcí následných. Například po Janu Husovi se do dějin zapsali husité, po Johnu Lennonovi se do dějin zapsaly lenonky, po Karlu Marxovi se do dějin zapsali marxisté.
Podíváme-li se do naší české kotlinky, máme tu pár adeptů na dějinnou slávu – chtělo by se říct: na „nehynoucí“ dějinnou slávu, ale s tímto slovem zacházejme opatrně. Pokud český kongres prosadí ustavení Sněmovního výboru pro neamerickou a neevropskou činnost (HUAEC), může u nás starostensky vyrůst český Joseph McCarthy. Intimní navázání českého hospodářství na Německo může zase dát lidovecky vzniknout českému Konrádu Henleinovi. Zelené pirátské choutky mohou zrodit českého Vladimíra Iljiče Lenina. Než se nadějeme, máme tu českého McCarthyho, českého Henleina a českého Lenina, které si dějiny zapamatují. V dnešní, z kloubů vymknuté době je všechno možné. Přesto to nebude nic, co bychom nepřežili. „Hynoucí“ dějinnou slávu očekávejme odjinud.
Hynoucí dějinnou slávu očekávejme z Hradu. Přepišme slovníky, i když dočasně, hned u písmene A – místo „atom-bordel“ zapišme: „pepa-bordel“.