Máme tu fenomén polozabijačky – řezník přiloží prasátku k hlavě jateční pistoli a polovystřelí. Polomrtvé prasátko vykrví, spaří horkou vodou a pověsí na rozporku. Vykuchá polodroby a rozsekne prasátko na dvě poloviny. Z rozseknuté hlavy vyjme prasečí polomozeček a tělo rozporcuje na polokýtu, polokrkovičku, poloplecko, polobůček, polokolena a další poločásti. Pak se pustí do výroby polojaternic, polojelit, polotlačenek a poloklobás. Nakonec připraví polosádlo na škvaření a všechna polomasa na uzení nebo na konzervaci. Tím je řezník polohotov a může nabít jateční pistoli k dalšímu polovýstřelu.
Zdálo by se, že je možné dělat věci napůl. Zda je to opravdu možné, si ověříme tak, že ochutnáme polojelito, jestli chutná stejně jako jelito. A máme dvě možnosti:
a) polojelito chutná stejně jako jelito a tím pádem můžeme dělat věci napůl, nebo
b) polojelito je fuj a příště požádáme řezníka, ať místo polovýstřelu vystřelí.
Tímto se dělíme na dvě skupiny osob:
a) my, co děláme věci napůl a vyhovuje nám to, nebo
b) my, co děláme věci naplno, protože práce napůl nám nechutná.
Den co den provádíme zabijačku, nebo polozabijačku, a jíme plody své práce. Práci často odvádíme jen tak na efekt, aby se neřeklo, hlavně aby powerpointová prezentace byla hezky barevná, ale jelita nám nechutnají. Raději se prohlásíme za vegetariány, vegany či vitariány, abychom nemuseli konzumovat výsledky své práce. Pracovat naplno nás ani nenapadne, protože vzdělávací systém nás to nenaučil. Sami jsme polojelita.
Máme tu fenomén polovzdělanosti.