Kolikrát jsme už byli v situaci, kdy jsme bránili svůj pohled na věc tím, že přece máme pravdu ? Přibližně nesčetněkrát.
Kauzální řetězce důkazů totiž nejsou nekonečné a nakonec vždy narazíme v diskusi na argumentační zeď – „vždyť je to pravda !“ (případně provedeme argumentační faul ve formě tautologického zacyklení). Kdo z nás ovšem touží po hledání pravdy, poslouchání pravdy, učení se pravdě, po milování pravdy a po bránění pravdy až do smrti, ten se nespokojí s existencí argumentační zdi. Nepřestane hledat argumenty, jen aby se vyhnul lacinému „vždyť je to pravda !“
Vyhýbejme se obratu, že je něco pravda. Pokud nepředložíme nevyvratitelný důkaz, nejedná se o pravdu, nýbrž o náš názor, co je pravda. Základy logiky praví, že kdybychom všichni měli pravdu, pravda by neexistovala. To přece nechceme, aby pravda neexistovala.
V situaci, kdy bráníme svůj pohled na věc a nedaří se nám vyhnout se obratu „vždyť je to pravda !“ a máme skličující pocit, osvoboďme se ujištěním, že nemáme bankovní půjčky, že nemáme hypotéky, že nemáme agresívního zaměstnavatele, že nikomu nesloužíme. Pak nepotřebujeme říkat, že máme pravdu.