Stále mluvíme a mluvíme a mluvíme. Mezitím jiní konají.
Chápejme ty, co přestali mluvit. Mluvení, ať už mělo formu ústní či písemnou, nás unavovalo. Nyní se nám naskytla příležitost konat. Otočili jsme stránku a chopili se zbraně. Ať byla kadence slov jakákoli, den co den jsme se přesvědčovali o nesmyslnosti rčení, že slovo je zbraň. Není.
Podobně jako u Kábulu se u Kijeva bojuje za takzvanou demokracii. Nemáme-li žaludek na to, abychom udali ukrajinského souseda v jatečním věku, a nechceme-li se nadosmrti vyhýbat zrcadlům, máme jedinečnou možnost, jak naložit se zbytkem svého života. Gazík odjíždí s Florence každý den ve třináct třicet.
Také můžeme vytipovat ve svém okolí pět lidí, jimž by chopení se zbraně dalo zbytku života smysl. Mluvení jim ho nedá. To by v to byl čert, aby se nepřidali, když jsou ve svých slovech tak odhodlaní. Už jednou jsme dokázali během jednoho týdne takřka nemožné – sestavit čtyřicet divizí o miliónu odhodlaných.
Když nic jiného, zbydeme tu my mírumilovní a to také není špatný základ pro obrodu.