Se zveřejněním výsledků přijímacích zkoušek na střední školy se vyrojila řada povzdechů o tom, že „naše dítě se učilo x týdnů a nakonec to ne/pomohlo“. Přejme radost rodičům těch úspěšných dětí a slova utěchy rodičům těch neúspěšných dětí a obraťme pozornost k něčemu daleko důležitějšímu. Tím je katastrofální úpadek českého školství.
Rodiče dnešních dětí jsou z generace, která v dětském věku zažila rozjezd vlaku školských reforem, takzvaný Buzkotrain (který mimochodem permanentně nabírá rychlost a zastaví se jediným možným způsobem), jehož lokomotiva zamířila do školského ráje, kde mají všichni vysokoškolské vzdělání (neplést si s obratem „kde jsou všichni vysokoškolsky vzdělaní“). Rodiče dnešních dětí ještě zažili zbytky fungujícího školství, které jim dávalo sbohem.
Ve fungujícím školství, které se vyvíjelo stovky let, jsme měli záruku, že nás vzdělá. To, co jsme se učili, se nám ukládalo v hlavě také díky memorování. Přestože jsme dostávali domácí úkoly, výuka v učebnách byla dostačující k tomu, abychom domácí úkoly splnili v několika minutách mezi pobíháním venku a večeří. Když jsme se připravovali ke zkouškám na střední školu, o pobíhání venku jsme se nenechali připravit a vzali zavděk dodatečnou hodinou českého jazyka a matematiky ve škole. Prarodiče registrovali naše mírně zvýšené úsilí jen při schůzách SRPŠ a pak nás pochválili, že jsme přijímací zkoušky složili. Buď jsme byli v kvóru počtu, co budou přijati, nebo za tímto kvórem. V první případě nezaznělo od prarodičů „naše dítě se učilo x týdnů a nakonec to pomohlo“, jakož i ve druhém případě nezaznělo „naše dítě se učilo x týdnů a nakonec to nepomohlo“.
Mimo školní lavice jsme se začali učit až na vysoké škole. A ani tehdy prarodiče nevyslovili „naše dítě se učilo x týdnů a nakonec to ne/pomohlo“. Nyní jsme o krok dále.
Nyní jsme před branami školského ráje, kde budeme mít všichni vysokoškolské vzdělání (neplést si s obratem „kde jsme všichni vysokoškolsky vzdělaní“). Ještě x týdnů…