Kolikrát jsme už byli v situaci, kdy jsme bránili svůj pohled na věc tím, že přece máme pravdu ? Přibližně nesčetněkrát.
Kauzální řetězce důkazů totiž nejsou nekonečné a nakonec vždy narazíme v diskusi na argumentační zeď – „vždyť je to pravda !“ (případně provedeme argumentační faul ve formě tautologického zacyklení). Kdo z nás ovšem touží po hledání pravdy, poslouchání pravdy, učení se pravdě, po milování pravdy a po bránění pravdy až do smrti, ten se nespokojí s existencí argumentační zdi. Nepřestane hledat argumenty, jen aby se vyhnul lacinému „vždyť je to pravda !“
Vyhýbejme se obratu, že je něco pravda. Pokud nepředložíme nevyvratitelný důkaz, nejedná se o pravdu, nýbrž o náš názor, co je pravda. Základy logiky praví, že kdybychom všichni měli pravdu, pravda by neexistovala. To přece nechceme, aby pravda neexistovala.
V situaci, kdy bráníme svůj pohled na věc a nedaří se nám vyhnout se obratu „vždyť je to pravda !“ a máme skličující pocit, osvoboďme se ujištěním, že nemáme bankovní půjčky, že nemáme hypotéky, že nemáme agresívního zaměstnavatele, že nikomu nesloužíme. Pak nepotřebujeme říkat, že máme pravdu.
Thanks for ones marvelous posting! I seriously enjoyed reading it, you
happen to be a great author. I will always bookmark your blog and
will eventually come back in the future. I want to encourage that
you continue your great posts, have a nice day!