GURU

Když si projdeme popremiérská období bývalých předsedů vlád, můžeme odhadnout, kde se jednou potkáme s Petrem Fialou. Nepotkáme se s ním ve stejnojmenném institutu jako s Václavem Klausem (kvůli nedostatku myšlenek). Nepotkáme se s ním v bance jako s Josefem Tošovským (kvůli nedostatku schopností). Nepotkáme se s ním na autogramiádě knihy jako s Milošem Zemanem (kvůli nedostatku zájmu). Nepotkáme se s ním u soudu jako s Petrem Nečasem (kvůli nedostatku emocí). A tak dále.

Potkáme se s ním v tramvaji. Poveze kufřík s nějakou zdravotnickou technikou a Bohuslav Sobotka ho bude z vedlejšího sedadla školit, jak nakoupit levně, prodat draze a zaplatit pozdě.

Osobnostní předpoklady pro vrcholnou politickou funkci nezískáme od učitele, jen od matky. S předpoklady se rodíme. Pokud nám nebylo shůry dáno a přesto se do vrcholné politické funkce protlačíme díky slepotě okolí (nebo díky vychytralosti okolí), čeká nás smutný osud. Jak by řekl klasik, kdo na to nemá vybavení, kdo na to nemá orgány, měl by odejít včas, to jest hned, a může mu být ještě poděkováno. Neučiní-li tak sám, z vlastní jasnozřivosti, odejde sice o něco později, ale odejde, nepochybujme o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komická figura.

Mohli bychom se domluvit a společně zamlčet skutečný stav věcí (pokud už není zřejmý), aby si našeho skvělého premiéra vybral nějaký zahraniční spolek a odvezl si ho k sobě jako svého guru. Tak pššt, ať nějaký kmen v Mikronésii nevyplašíme.