Naštěstí jsme už většinově opustili zvyk kupovat si k snídani noviny a s kávou sjíždět aktuální zprávy. Doba, kdy byly před trafikou dokonce ranní fronty, je nenávratně pryč. Novináři ztratili naši důvěru. Novinářská profese si zaslouží reformu.
Za první republiky měl silnou pozici stranický tisk. Vycházely národně demokratické Národní listy, sociálně demokratické Právo lidu, národně socialistické České slovo, agrárnický Venkov, lidovecké Lidové listy či komunistické Rudé právo. Trafikant neprodával zajíce v pytli, každý kupující věděl, co kupuje. Koupil-li si Večerní list, Polední list, Expres nebo Šejdrem, věděl, že si kupuje bulvár.
Za socialismu se rozdíly setřely a Rudé právo, Lidová demokracie či Svobodné slovo nabízely víceméně totožný obsah v linii Národní fronty. V novém režimu se udržely pouze komunistické Haló noviny, zatímco občansko-demokratický Telegraf, lidovecká Lidová demokracie, socialistické Svobodné slovo či sociálně demokratické Právo lidu zanikly. Současné noviny nemají žádný vztah ke stranám a už zase nevíme, jakého zajíce si v pytli kupujeme (pokud kupujeme). Protože peníze. Absence stranického tisku věrně zrcadlí plochost české politiky. Kdyby vycházely jedny jediné noviny s názvem „Prachy“, bylo by jasno.
Představme si, že by vznikly stranické televize. Na všech by běžely různé verze jedné pohádky Jak pes jitrničku sežral.
Teprve až vzniknou autentické politické strany, dojde k renesanci novinářské profese.