Vládní komunikátor nám opakovaně sdělil, že lidé „mají právo na svůj názor, ale nemají právo na svá fakta“ a použil poněkud vulgární argumentaci o kulaté krychli. Když odhlédneme od definice, co jsou to fakta (například s jakou časovou prodlevou od uskutečnění se něco stává faktem) a zapomeneme na vulgaritu z úst vládního komunikátora, ve vzduchu zůstane viset „právo“.
Sémantický rozbor slovního spojení „mít právo“ je více než zapeklitý. Právo nám neuděluje jiný člověk, natožpak nějaký vládní komunikátor. Právo nám udělují okolnosti, za nichž přežíváme. Například máme právo přejít ulici; do našeho práva ovšem může zasáhnout projíždějící auto. Podobně máme právo něco v našem okolí označit za fakt; do našeho práva ovšem může zasáhnout blesk, který nás na okamžik oslepí, takže fakt nevidíme kompletní. Na opačné straně stojí jiný člověk a vidí tentýž fakt z jiného úhlu. V tu chvíli existují dva fakty.
Nedejbože, abychom měli fakt zprostředkovaný, například novinářem. Jeden novinář nám bude předkládat fakt, že premiér nenechá nikoho padnout; jiný novinář bude tvrdit, že padlo 358 firem. Na který fakt máme právo a na který fakt právo nemáme ?
Dále do hry vstupuje čas. Fakt v čase A je po časové prodlevě přebit faktem v čase B. Význam časové prodlevy nám plasticky ukázal covid. Opět, na který fakt máme právo a na který fakt právo nemáme ?
Právo na fakta nám udělují okolnosti, za nichž přežíváme. Ponechme vládnímu komunikátorovi právo na jeho fakta. Sami si ponechme právo na svá fakta. Jen tak se dožijeme dalšího rána.