Za atentát na Trumpa můžeme my všichni.
Na vině je naše čtrnáctidenní mediální paměť. Každý nový den, prožitý bez emoce, považujeme za ztracený. Každý nový den proto vyhledáváme emočně třaskavou zprávu, která nám do mozku vyplaví hormony. Mediální editorial to ví a pracuje pro naše hormony. Každý nový den zařadí přednostně zprávy, které jsou hormonálně nejvhodnější. Zlobit se na ně za to nemůžeme, protože pracují pro zisk. Zlobit se můžeme sami na sebe, že si hormony nevyplavujeme za každý nový všední, průměrný, stabilní den.
Po atentátu na Fica jsme vyplavili hormony a do čtrnácti dnů na něj spolehlivě zapomněli. Pak přišly jiné emočně třaskavé zprávy (například o zatoulané kočičce) a téma atentátu se z našeho emočně náročného života definitivně vytratilo. Přišel čas na další atentát.
A tak se stalo. Děje se to, po čem toužíme a co prodává. Tisíckrát se můžeme ohrazovat, že po atentátech (smrti jiných lidí) netoužíme. Naše tělo nás prozradí.
Představme si, že by nám hormony vyplavovalo pravidelné dum-dum jedoucích železničních vagónů. Editoři by se předháněly, kdo zachytí nejpůsobivější dunění kol.
Atentáty tu s námi budou, co lidmi budeme. O tom, že jsme úspěšně spáchali atentát na mouchu, se nikdo nedoví. A přitom za její smrt můžeme úplně stejně.