Dělíme se do dvou skupin – na ty, co mají co ztratit, a na ty, co nemají co ztratit. Až to přijde, bude se každá skupina chovat odlišně.
My, co máme co ztratit, budeme především chránit to, co bychom mohli ztratit. Ať už si představíme pod ztrátou cokoli, objekt možné ztráty budeme přesouvat do bezpečí. Objekty nemovité, které nelze přesunout, ponecháme jejich osudu. Objekty movité uvedeme do pohybu a roztáhneme nad nimi ochranný deštník. Co je důležité – naše veškerá energie se soustředí na ochranu toho, co bychom mohli ztratit; téměř žádnou energií nebudeme plýtvat na ochranu toho, co by mohli ztratit jiní.
My, co nemáme co ztratit, na tom budeme jinak, až to přijde. Jelikož nemusíme vydávat energii na ochranu movitých či nemovitých objektů, máme dost času na přemýšlení ve zcela odlišných kategoriích. Řečeno s klasikem: být či nebýt, to je, oč tu běží. Budeme přemýšlet o smyslu toho, co uděláme. Některé věci budeme moci udělat, jiné zase ne. Hranice mezi jedním a druhým budou nezřetelné. Budeme moci udělat cokoli a zároveň nic. Vulgárně řečeno, uděláme to, co nás po probuzení napadne.
Není v zájmu státu posilovat druhou skupinu. Skupina těch, co nemají co ztratit, je jako neřízená střela. Taková neřízená střela by mohla tak dlouho hledat úkryt státních představitelů, až by jej našla.