První láska v mechu spí, mlčky chvěje se,
druhá láska ta už ví, jak všechno děje se,
a ta třetí, ta je bič, modrá záda má,
v zámku láme klíč, bouchá dvířkama.
(Jaromír Nohavica: Píseň o mém životě)
Tolik se snažíme napočítat do dvou, abychom nemuseli počítat do tří. Tolik situací má jednoduché a očividné řešení a my stále vymýšlíme komplikace. Na otázku Ano nebo ne ? vymýšlíme třetí odpověď.
Pak se nemůžeme divit, že:
První válka vem ji ďas, kdo vzadu je,
druhá válka ještě v nás boty pucuje
a ta třetí, ta je zlá, ta nás vyleští,
vinen budu já, vinen budeš ty.
Přitom svět není tak komplikovaný, aby nešel pochopit od soustruhu či od vidlí. Stačí jen věci nazývat pravými jmény, nebo dokonce přestat lhát. Protože pravda je narozdíl od lži snadno dopočitatelná, lež nás nakonec dožene:
První lež, no stane se, bylo nebylo,
druhá lež se pronese, váží pár kilo,
a ta třetí ach lež, když se dostaví,
ta je horší než šrapnel do hlavy.
Hned zítra můžeme mít levnější energie, jen se nesmíme bát říkat pravdu. Ano nebo ne ?