Pro kohokoli, kdo vstupuje do politiky, platí zákon číslo jedna. Pokud zákon číslo jedna nedodrží, v politice končí. Zákon číslo jedna zní: Politik nesmí být směšný.
Dosud posledním politikem, který byl směšný, byl Milouš Jakeš. Bohužel za ním byla síla jediné vládnoucí strany, kvůli níž se posměchu vystavoval déle, než musel. Pokud by za ním byla síla současné pětikoalice, patrně by se ušetřil brojlerů a milých holek a odešel do politického důchodu včas. V paralele s Miloušem Jakešem nyní sledujme osud Petra Fialy.
Předpokládejme, že Petr Fiala ví, jaký je rozdíl mezi bojlerem a brojlerem a že je neuctivé vyčítat Ewě Farne její příjem, ovšem s dalšími rozdíly je to na pováženou. Manažerská bezradnost se čím dál více proměňuje v parodii na manažerské dovednosti a vyrůstá nám tu nadějná Miloušova konkurence. Koho postavíme na piedestal politické směšnosti, začíná být nejasné. Bude to Petr Fiala ? Nebo zůstane Milouš Jakeš ?
Přerývané vyjadřování sice nahradila plynulá uhlazenost, ovšem rozpačitý dojem zůstal stejný. Co bylo na Jakešovi lidské, je na Fialovi umělohmotné. Kdysi jsme se smáli neobratnosti, dnes se smějeme bezobsažnosti. Kdysi jsme smíchem zakrývali obavy z všemocnosti strany, dnes smíchem zakrýváme obavy z destrukčnosti pětistrany. Smějeme se, ale jde nám o krk.
Doufejme, že zafunguje zákon číslo jedna.