Jeden z dobrých zákonů válečnictví říká: Veďme jen takové války, které můžeme vyhrát.
Můžeme vést propagandistickou válku. Hlásejme na všechny strany, že vyhrajeme jakoukoli fyzickou válku, jen se proboha do žádné nepouštějme. Nakupujme zbraně jako smyslu zbavení, jen je proboha nechejme v kasárnách. Urážejme nepřítele ráno, v poledne i večer, jen ho proboha nepíchejme vidlemi do boku. Tleskejme ministryni obrany třebas freneticky, jen ji proboha neposílejme na frontu.
V propagandě jsme kovaní čtyřiceti lety socialismu. Soupeřit můžeme s těžkými váhami. Naše propagandstické výkony jsou vskutku obdivuhodné, že i mistr Joseph v hrobě bledne závistí. Mávejme fanglemi a vykřikujme bojovná citoslovce, klidně si trénuje sborku a rozborku samopalu, jen proboha nepodléhejme iluzi, že naše síla roste s naším siláctvím. Zdokonalujme se v politickém školení mužstva, vylepšujme nástěnky a powerpointové prezentace, jen v sobě proboha neživme naději, že slovo umí zabíjet.
Propagandistickou válku vyhrajeme.
Šikovnost válečníka tkví v tom, že vede jen takovou válku, kterou může vyhrát. Prozatím sice nevíme, kdo bude poražený, ale nevadí – přinejhorším porazíme sami sebe.