Nejen státy mají červené linie. Červenou linii může mít kdokoli, kdo má vůli, například osoba nebo skupina osob. Stát při překročení červené linie může reagovat ozbrojenou silou; jednotlivec ozbrojenou (policejní a vojenskou) silou nedisponuje, proto má při překročení červené linie omezené možnosti. Přesto není jednotlivec bezbranný. Jednotlivec může prosadit svou vůli jinými prostředky.
Jedním z nejúčinnějších prostředků jednotlivce je cílevědomé potlačování smyslů. Překračuje-li někdo naši červenou linii, jednoduše ho začneme ignorovat. Vypneme náš zrak a sluch. Ten, kdo překračuje naši červenou linii, se pro nás stane neviditelným a neslyšitelným. Demonstrujme si tuto metodu na konkrétním příkladu.
Vládní koalice již nesčetněkrát překročila naši červenou linii. Přirozeně jsme se ozvali, že došlo k překročení naší červené linie, a požádali vládní koalici, aby se zdržela takového jednání. Nemohli jsme použít ozbrojenou sílu. Trpělivě jsme opakovali, že překračování naší červené linie je nepřípustné. Opakovali jsme to tak dlouho, až nám trpělivost došla. Nezbývá nám, než prosadit svou vůli jinými prostředky. Jednoduše začneme vládní koalici ignorovat.
Je to vládní koalice, která po nás něco chce. Pokud vládní koalici vidíme a slyšíme, můžeme jí vyhovět. Od chvíle, kdy se pro nás vládní koalice stane neviditelnou a neslyšitelnou, vyhovět jí nemůžeme. Vládní koalice po nás může stokrát něco chtít, ale my ji nevidíme a neslyšíme.
Protiargument je nasnadě: vládní koalice si může vynutit svou vůli ozbrojenou silou. Ozbrojenou silou nás může přimět, abychom viděli a slyšeli – lépe řečeno, ozbrojenou silou by nás vládní koalice mohla přimět, abychom viděli a slyšeli.
Řekněme to doma zraku a sluchu.