Horníci měli svého kanárka. Jakmile spadnul z bidýlka, byl nejvyšší čas opustit důl. Kanárek je to, co nám dnes nejvíce schází.
Můžeme být v ohrožení života a přitom nic nepoznáme. Dál chodíme do práce, jako by se nechumelilo, přičemž se chumelí, až běda, jen sněhové vločky nejsou vidět. Ti citlivější z nás je cítíme na nose, ale v novinách píšou, že svítí slunce, takže nás na nose šimrá nejspíš sluníčko sedmitečné. Tak dlouho si budeme lhát, že nechumelí, až se ze sněhu už nevyhrabeme.
Kanárek našich dní je citlivý na dobro. Jakmile se kolem nás nahromadí nadlimitní množství dobra, kanárek přestane zpívat a začne se dusit. Kanárek moc dobře ví, že šíření dobra není v přirozené výbavě člověka. Každý z nás hledí přežít s co největším ziskem a na úkor ostatních. Rozhodneme-li se šířit dobro, přirozenost v sobě potlačujeme. V zrcadle pak obdivujeme sami sebe, jací jsme dobráci. Kdyby zrcadlo mohlo prasknout falší, učiní tak lusknutím prstu.
Ve zverimexu kanárka neseženeme. Dobro se na nás valí ze všech stran a nevidíme nikoho, kdo by se dusil. Neopouštíme důl a rubeme dál a do vzduchu unikají další a další dobra. Když nemáme kanárka, musíme si pomoct jinak.
Kdykoli, když budeme mít nutkání provést něco pro dobro někoho jiného vně kruhu rodiny, pořádně se očichejme, jestli nepáchneme. Sami sobě zřejmě páchnout nebudeme, pomoct nám může rodina. Rodina je náš kanárek. Dusí-li se rodina, kanárek padá z bidýlka.