Představme si, že máme dvorek, na němž chováme slepice (prozatím můžeme i bez registrace). Náš soused má taky dvorek a na něm chová kuny (prozatím může i bez dotací). Poté, co najdeme první zakousnutou slepici, pokusíme se o dohodu a souseda požádáme, aby svým kunám vysvětlil, že naše slepice nejsou kuním žrádlem. Soused chápe a uvolí se, že kunám domluví.
Druhý den najdeme další zakousnutou slepici. Na souseda se rozkřikneme a pohrozíme stížností na obecním úřadu. Třetí den odečteme další slepici a sepisujeme žádost na úřady. Čtvrtý den sebereme další mrtvou slepici a voláme policajty. Pátý den je nám zle ze slepičích polévek a pořizujeme si flintu. Šestý den vyhazujeme slepici na kompost a v noci postřílíme několik kun. Sedmý den nemáme klid po práci a kun přibývá. Je nad slunce jasné, že decimací kuní smečky nic nevyřešíme.
Tak to chodí na našich dvorkách. Jeden chová slepice, druhý chová kuny. Nejsme schopni se domluvit, že všichni budeme chovat slepice a nikdo nebude chovat kuny. Prosby nepomáhají, úřady nereagují, policajti nezasahují. Vybíjení kun nic neřeší. Divíme se, že sáhneme po efektivním řešení ?
Divíme se. A ještě nadáváme chovateli slepic. Za to, že chovatel slepic jde a chovateli kun rozbije nos.
Odpradávna rozumíme jenom hrubé síle.