Představme si, že účastník nějaké politické diskuse řekne: „Nezlobte se, na vaši otázku nemůžu odpovědět, protože věci nerozumím.“ Například když Václav Moravec položí zemědělskou otázku ministrovi vnitra nebo když ministrovi zdravotnictví moderátor položí diplomatickou otázku anebo když finanční otázku položí ministrovi financí a obdrží odpověď: Nezlobte se, tomu nerozumím. Zaplaví nás vlna pochopení, neboť ani my všemu nerozumíme. Současně budeme podráždění, proč ministr vnitra nerozumí zemědělství, proč ministr zdravotnictví nerozumí diplomacii a proč ministr financí nerozumí financím. Očekáváme, že ten, kdo chce řídit náš život, musí znát více než my. Politici si jsou vědomi našeho očekávání, proto vznikají takzvané argumentáře, sborníky správných odpovědí.
V politických diskusích se pak nestává, že by diskutér byl přehnaně úpřimný, a v okamžiku, kdy má odpovědět na něco, čemu nerozumí, zalistuje v argumentáři a vysype ze sebe správnou odpověď. Argumentáře jsou nezbytnou pomůckou každého politika, neboť není takového renesančního politika, který by rozuměl všemu. V podstatě je jedno, kdo nám odpovídá. Vždy dostaneme správnou odpověď, ať už odpovídá kdokoli.
Ve výrobě argumentářů máme tradici. Nejznámější argumentář naší historie se jmenoval „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XXIII. sjezdu KSČ“. Tento argumentář nabízel správné odpovědi na otázky, týkající se převratných let 1968-1969. Po roce 1989 se přestaly argumentáře tisknout, každý mohl na libovolné otázky poskytovat libovolné odpovědi. Správnost či nesprávnost odpovědí vyhodnocovala realita. Buď jsme odpovědi přijali nebo odmítli.
Dnes se ukazuje, že takový přístup přináší chaos. Potřebujeme argumentáře. Nejznámější argumentář dnešní doby se bude jmenovat „Poučení z krizového vývoje v pětistraně a společnosti po kterémkoli sjezdu pětistrany“.