Už několik slovních siláků se vyjádřilo, že není potřeba zavádět cenzuru, neboť stačí využívat existující paragraf Šíření poplašné zprávy (§ 357 trestního zákoníku). Pokud úmyslně způsobíme nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřujeme poplašnou zprávu, která je nepravdivá, budeme potrestáni odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
V roce 1938 bylo poplašnou zprávou, že Německo napadne Sovětský svaz. Kolovaly informace, že plán útoku se připarvuje. Pokud bychom v roce 1938 publikovali takové prohlášení, znepokojili bychom alespoň část obyvatelstva první republiky tím, že bychom šířili poplašnou zprávu. Neexistoval ovšem paragraf o šíření poplašné zprávy. Existoval pouze paragraf zločinu křivého obvinění, za který mohl být pachatel potrestán pokutou 40 až 400 Kč (124/1924 Sb.). Šiřitel poplašné zprávy si pak mohl po 22. červnu 2041 požádat o odškodnění u protektorátního soudu.
Definice poplašné zprávy je tudíž ze své podstaty nemožná. Současný trestní zákoník se ji ani nepokouší blíže stanovit, pouze spoléhá na termíny „alespoň části“ a „nějakého místa“, což samo o sobě svědčí o bezradnosti zákonodárců. Proto není jiná cesta, než zavést cenzuru jako před rokem 1848. Protože představme si, že bychom šířili tyto „poplašné zprávy“:
„EU se rozpadne.“
„Rusko zvítězí.“
„Češi umrznou.“
Kam bychom si pak šli požádat o odškodnění ?