Snad tisíckrát jsme slyšeli, že svého času Sovětský svaz obdržel ústní slib o nerozšiřování NATO na východ, se kterým doma přišel někdejší západoněmecký ministr zahraničí:
„Eine Ausdehnung des Nato-Territoriums nach Osten, das heißt, näher an die Grenzen der Sowjetunion heran, wird es nicht geben.“
(Hans-Dietrich Genscher, 31.1.1990)
NATO se nebude rozšiřovat na východ, tedy blíže k hranicím Sovětského svazu proto, aby došlo k hladkému sjednocení NSR a NDR, které nesmí „zu einer Beeinträchtigung der sowjetischen Sicherheitsinteressen führen“.
Americký ministr zahraničí k tomu při rozhovoru s Gorbačovem a Ševarnadzem přidal kondicionál:
„If…there will be no extension of NATO’s jurisdiction or NATO’s forces one inch to the East.“
(James Baker, 9.2.1990)
Se stejným cílem, neboť v důsledku tohoto vyjádření Gorbačov odsouhlasil zahájit jednání s Bakerem a Kohlem o sjednocení Německa.
Nikdy se nikde na papíře černé na bílém neobjevil závazek NATO nerozšiřovat se na východ. Naopak černé na bílem bylo stvrzeno 15. března 1991 sjednocení Německa, NSR a NDR (Treaty on the Final Settlement with Respect to Germany). Pro Rusa je ovšem vyřčený návrh, byť by byl v podmiňovacím způsobu, stejně platný jako závazek na papíře, podepsaný vlastní krví. V tom je rozdílné chápání toho, co uzavírá Rus a co uzavírá Američan. Západ to nikdy nepochopí, protože to pochopit nechce. Proto by mohl přijít další logický krok.
Rusko by mohlo ústně předložit, byť v podmiňovacím způsobu, návrh na rozdělení Německa na NSR a NDR, čímž by Rusko dosáhlo rovnováhy mezi přítomností NATO u svých hranic a svou přítomností u hranic NSR. Z ruského pohledu už totiž neplatí ani jedna ze dvou tehdejších dohod.
Tak zamávejme pápá sjednocenému Německu a vraťme trabanty zpátky do pražských ulic, aby si je majitelé mohli zase vyzvednout.