Z technologie barev víme, že fialová barva vzniká spojením modré a červené. Dnes ji vyrobíme snadno, ovšem staří féničané fialovou získávali ze sekretu mořského šneka (až devět tisíc šneků na jeden gram pigmentu), římští císaři Augustus a Julius Caesar vydali dekrety, podle nichž směl fialovou oblékat pouze císař a za Nera bylo porušení tohoto nařízení a prodej šnečího pigmentu trestáno smrtí. Fialovou se pyšní acháty, fluority nebo ametysty a fialová má stále jistou auru drahé a prestižní barvy, kterou si šlechtické rodiny a církev zhusta užívají.
Jmenovat se Fiala je dnes terno. I když podstatou Fialy je 3-amino-2, ± 9-dimethyl-5-fenyl-7- (p-tolylamino) fenaziniumacetát, stále má purpurový nádech vznešenosti. Přáli-li bychom si vymazat Fialu z povrchu zemského, nejenže bychom přišli o šlechtickou či církevní symboliku, přišli bychom také o kosatce Vincenta van Gogha, o kouř nad vodou Deep Purple, o vojenskou chrabrost Purple Heart, o jednotu překračující dualitu Jin a Jang. Přišli bychom o mnoho dalších fialových věcí, náš svět by zmodral nebo zčervenal. Ani jedno by nebyla výhra.
Asociální modré jsme si užili dost. Modrá nás přivedla tam, kde nyní jsme. Modrá nám sebrala naději, že svět může být lepší. Modrá uvolnila to nejlepší v nás a současně to nejhorší v nás.
Sociální červené jsme si také užili dost. Červená způsobila, že převládla modrá. Červená nás dlouhodobě udržovala v beznaději. Červená v nás neuvolňovala nic a přes desetiletí nás proměňovala v šedou.
Fialová mohla bývala být řešením. Fialová měla potenciál.
Fialová je také znakem dekadence, domýšlivosti a karikované vznešenosti. Fialova mrkev.