Protože se většinově domníváme, že revoluce u nás není možná, rozhodl se Ústav pro výkum revolucí provést experimentální zkoušku. Vycházel přitom z premisy, že ne-li nemožné, pak nesmírně obtížné je shromáždit masu lidí stejného smýšlení a podobných zájmů, jejichž společný nepřítel by byl jasně identifikovatelný. Problémem tedy není neochota revoluci uskutečnit, ale problémem je identifikovat společného nepřítele, který je rozptýlený – neexistuje jen v populárních 2% nejbohatších, jež vlastní 80 % světového bohatství, ale je rozptýlený v obslužné vrstvě manažerů, členů správních rad, právních poradců, konzultantů, neziskových skupin a lobbistů. Prvořadým úkolem experimentální zkoušky tedy bylo nalézt jednotící prvek.
Jednotící prvek byl nalezen. Jednotícím prvkem se stala pohlavní identita.
Na testu pohlavní identity jsme schopni prokázat, zda máme předpoklady provést revoluci, či nikoli. Test byl velmi jednoduchý: figuranti mužského pohlaví vstupovali na dámské toalety a byli připraveni argumentovat, že dnes se cítí jako ženy; podobně figurantky ženského pohlaví vstupovaly na pánské toalety a byly připraveny argumentovat, že dnes se cítí jako muži. Figuranti i figurantky byli vybaveni skrytým snímacím zařízením, které zaznamenávalo reakce nás spolumočících a spolukadících.
V ojedinělých případech se stalo, že figurant nebo figurantka byli popadeni za límec a vyvlečeni z nepříslušných toalet. Nejčastější reakcí byly podrážděné pohledy a hrubá upozornění, že se nacházejí na toaletách opačného pohlaví. Po vysvětlení důvodu s pohlavní identitou byly častou reakcí jen rozpačité pohledy a omluvy. Nejčastější reakcí bylo ticho. Z dodatečného průzkumu vyplynulo, že nechceme mít potíže.
I přesto, že byl místo rozptýleného nepřítele nalezen společný nepřítel našeho mužského a ženského světa, k revoluci jsme byli ochotni přistoupit jen v ojedinělých případech. Zasloužíme si úpadek a bídu.
Vtipné, vynalézavé a pravdivé.
Děkuji.