„Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít. Vy, kteří jste uměli včas přijít a splnit své poslání, jež bylo nezbytné a je tudíž stále úctyhodné, musíte první pochopit, že váš čas vypršel. Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždycky důstojně. Vy, kulturní protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další a zbytečné stíny. Odejděte včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“
Tyto věty zazněly před 45 lety. Byly adresovány vedení státu, které si na vedení státu pouze hrálo, nikoli „doopravdy, ale jen tak naoko, jako by, prostě jako“. Čas oponou trhnul, kulisy se proměnily, ale herci s jinými tvářemi na jevišti zůstali. Promlouvají k nám se stejnými gesty, se stejnou prázdnotou v očích, se stejným nezájmem o hlediště, které se s každým dalším dnem vyprazdňuje. Jako tehdy, i dnes vedení státu doufá v podporu ze zahraničí, a jako tehdy, i dnes podpora ze zahraničí nakonec nepřijde. Jako tehdy, i dnes v tom zůstaneme sami.
Sami budeme muset platit účty za to, co s námi vedení státu sehrává.
Nakonec do prázdného hlediště ze scény zazní verze toho, co kdysi zaznělo od Miloše Kopeckého:
Před 214 lety se narodil Karel Marx, muž, který nás inspiroval, jak udělat to, co jsme chtěli udělat. Nechť nám odpustí, že jsme to neudělali lépe. Děkujeme vám za pozornost (to bude adresováno osamělé uvaděčce u otevřených dveří).