Do češtiny se nám vedralo nové slovo – banování. Přivykli jsme mu poměrně rychle, neboť nezní nečesky, nelámeme si na něm jazyk a lze ho i rýmovat, například s panováním. Do verše vzklouzne jako nohy do bot a padne: Jen ten nám tu panuje, kdo, jsa zmocněn, banuje.
Banování je tu s námi, co je svět světem. Původní význam byl náboženský a ban označoval klatbu. John Wycliffe a po něm i Jan Hus by mohli vyprávět. Jelikož se Wycliffe památného kostnického koncilu nedožil, byly banovány alespoň jeho spisy, zatímco Husovi byl banován i život. Banování je součástí našeho života podobně jako vraždění ve jménu pravdy.
Nedivme se, že kdokoli, kdo může, banuje. Banuje, protože může. Také my dnes a denně banujeme, protože můžeme. Nejlépe se nám banuje na úrovni lidských smyslů. Nevidíme, protože nechceme vidět. Neslyšíme, protože nechceme slyšet. Svoji vlastní sociální síť činíme nepřístupnou obrazům a zvukům, které nechceme vidět a slyšet, protože nám nekovenují. Chceme žít v harmonii s okolím a chceme, aby okolí žilo v harmonii s námi. Cokoli neharmonického potlačujeme.
Internetové sociální sítě banují, protože můžou. Činí se nepřístupnými obrazům a zvukům, které jim nekonvenují. Vypěstovaly si harmonický svět, do kterého nepatří naše popichování, naše zloba a naše nenávist. Facebook, Twitter, Google, YouTube, TikTok a další mají své harmonické světy, které si brání banováním.
Až si založíme svou sociální síť PoZloN (popichování, zloba, nenávist), také si ji budeme bránit banováním.