Sledujeme-li bedlivě Ameriku dnešních dní, nechápeme, kam se poděli všichni soudci, kteří měli učinit výrok „volby byly v pořádku, žádné volební podvody nenastaly“. Žádný takový autoritativní výrok nezazněl. Kam se poděli všichni soudci ? Jímá nás hrůza, že podobná situace může nastat na podzim u nás. Také se budeme ptát: Kam se poděli všichni soudci ?
Z více než 3 tisíc českých soudců nebyl žádný jmenovaný do funkce před rokem 1990, to při minimálním věku soudce 24 let v roce 1990, při minimálním věku soudce 25 let od roku 1991 do roku 2003 a při minimálním věku soudce 30 let od roku 2004 znamená, že 29% soudců se narodilo před rokem 1970, 45% soudců se narodilo před rokem 1980 a zbývajících 26% soudců se narodilo později.
My starší víme, jak se nám minulý režim dostal pod kůži. Ať už osobní zkušeností nebo zprostředkovaně přes rodiče. Je troufalé, ale přesto oprávněné tvrzení, že 74% soudců, tedy téměř tři čtvrtiny soudců ví, že nerozhoduje svědomí, ale nařízení okresního tajemníka. Až se budeme chtít ptát, kam se poděli všichni soudci, zeptejme se okresního tajemníka. A to se přitom jedná o tu úctyhodnější část soudců – o zbývající čtvrtině, vyrůstající v prostředí, kde nařizují peníze, nelze mít iluzi. Může nás opravdu potkat situace, kdy si o volebních podvodech budou cvrlikat vrabci na střeše, ale výroku „volby byly v pořádku, žádné volební podvody se nekonaly“ se nedočkáme. Přitom stačí tak málo.
Při počtu oprávněných voličů, nepřesahujícím 8,5 miliónu, by s obrovskou rezervou stačil jedenáctimístný unikátní kód na každém volebním lístku, který bychom si před vhozením do urny opsali, a pak si ve veřejném seznamu zkontrolovali, zda je k našemu unikátnímu kódu přiřazena skutečně námi volená politická strana. Říká se tomu transparentnost.
A je to první nepatrný krůček k obnovení ztracené důvěry.