Děsíme se, že zemřeme, necitováni.
Odejdeme a nezbude po nás ani citát. Přitom se tolik snažíme a stále vyslovujeme slova, protože si myslíme, že jsou důležitá nejen pro nás, ale i pro lidstvo. Zasloužíme si, abychom k lidstvu promlouvali i z náhrobku, a tím víc se snažíme a více slov vyslovujeme v naději, že se nějaké ujme jako zrno rozsévané setby. Jak by mohl vypadat náš náhrobní citát ?
Měl by být takový, aby z něho nebylo na hony cítit, že jsme měli hlavu přeplněnou myšlenkami. Kdekdo by si mohl pomyslet, že jsme zemřeli na přemíru myšlenek. Přitom nejpravděpodobnější (44procentní) důvod, proč tu ležíme, je, že jsme měli nějakou nemoc oběhové soustavy (ÚZIS). Přetlak myšlenky se neřadí mezi nemoci oběhové soustavy.
Karel Hynek Mácha si býval mohl nechat vytesat: „Byl pozdnj wečer – prvnj mág, Wečernj mág – byl lásky čas.“ Podobně závažných myšlenek máme plnou hlavu. Sypeme je napravo, nalevo, protože si myslíme, že ostatní jim lačně naslouchají. Jen vybrat tu pravou.
Bude to tato myšlenka: „Covid covid covid – covid covid, Covid covid – covid covid covid.“ Snad nás budou citovat.