„Dear compatriots,
Proud citizens of the Republic of Armenia,
Proud citizens of the Artsakh Republic,
Proud Armenians of the Diaspora,
Sisters and brothers…“
(Nikol Pašinjan, 27.9.2020)
Představme si, jak vrchní velitel české armády předstupuje před národ a vyzývá nás, drahé spoluobčany, hrdé občany Čech, Moravy a Slezska a hrdé krajany z celého světa, abychom byli zase bratry a sestrami v této těžké chvíli. Představme si, kolik „bratrů“ by zpozornělo a začalo hledat, kde nechal tesař díru. Zkusme si to představit, kolik by se nás vytratilo po anglicku – tedy po česku – neboť by nešlo o nic menšího než o vyhlášení stanného práva a všeobecné mobilizace.
Arménský premiér prohlásil: „Get ready to defend our sacred homeland.“ Co by mohl prohlásit český premiér ? Na slezské pomezí by dopadaly kazetové bomby a premiér by čekal, až co mu napíše jeho marketingový mág. Výzva k mobilizaci by to patrně nebyla, protože nás zná. Mocnářské „Mým národům“ by dnes také nefungovalo. To nás přivádí k zásadní otázce, jak dnes správně vyhlásit stanné právo a všeobecnou mobilizaci ?
Správně v tom smyslu, abychom se nerozutekli.
Slovo „patriotismus“ se pomalu, ale jistě přesouvá z pozitivní konotace k negativní konotaci. Patriot je člověk podivný a podezřelý. Je to ten, co jako dítě stíral křídla motýlům a sledoval, jak se s tím bělásek vyrovná. Je to ten, co se v tanečních dloubal v nose a při dámské volence zvedal oči v sloup. Je to ten, co se při chůzi divně klátí a bigmac polyká. Patriot je ten podivín ze sousedství. Patriotům je lépe se vyhnout.
Na patrioty nemohou prezident, ani premiér spoléhat. Do té doby, než si vychováme nové patrioty, budeme muset před každou mobilizací zadrátovat hranice.