10.11.2019 13:58 ENVIRONMENTÁLNÍ NENÁVIST
Thanatoložka Kriss Kevorkianová studovala úbytek populací velryb, načež vytvořila termín „environmentální smutek“ (environmental grief). Bylo jen otázkou času, kdy se my, environmentálně smutní lidé, vrhneme opačným směrem z mělčiny do hlubin a environmentální smutek zaplaví i nás. Světovou zdravotnickou organizací prozatím nebyl environmentální smutek označen za nemoc, ale WHO již označila globální změnu klimatu za nejzávažnější hrozbu tohoto století. 23% umrtí je podle WHO spojeno s nekvalitním životním prostředím a činí přibližně 12,6 miliónů úmrtí ročně, především na následek infaktu a ischemické choroby srdeční. Až 2% úmrtí (246 tisíc) je způsobeno úmyslným zraněním, tj. sebevraždou jako důsledkem environmentálního smutku.
V České republice spáchá sebevraždu ročně kolem 1 300 osob. Můžeme jen hádat, kolik z nich i vezme život následkem environmentálního smutku. Vzhledem k tomu, že ročně zemře 113 tisíc Čechů, 26 tisíc úmrtí (23%) je spojeno s nekvalitním životním prostředím. 520 Čechů (2%) si vezme život v důsledku environmentálního smutku, tj. 40% sebevražd je zapříčiněno environmentálním smutkem. Nikoli nešťastná láska, exekuce nebo sakrální oběť, ale environmentální smutek.
Aniž by bylo záměrem zlehčovat utrpení lidí, kteří se rozhodli dobrovolně odejít ze života, vysoký počet ekologických nešťastníků naznačuje, že by nám spíše než environmentální smutek prospěla environmentální nenávist, nejlépe pak předsudečná environmentální nenávist. Zdravě se naštvat na to, co nám ničí život, nám paradoxně může život naopak prodloužit.
Naštvěme se na kysličník uhličitý, naštvěme se na kysličník uhelnatý, naštvěme se na troposférický ozón, naštvěme se na polétavý prach, naštvěme se na kraví metan – naštvěme se na cokoli a podporujme se navzájem v nenávisti. Nenávist je výrazný emoční faktor, motivující k přežití. Kdo nenávidí, nesahá si na život.