15.9.2016 20:59 JÍZDA PO CHODNÍKU
Každé pracovní ráno absolvuji městskou trasou cestu do práce, tj. téměř v celé délce po chodníku. Občas za sebou uslyším zvuk přijíždějícího auta a na chodníku, aniž bych se ohlížel, se cítím v bezpečí. Dnes jsem přemýšlel, proč.
V žádném návodu na použití auta není psáno, že auto není určeno pro jízdu po chodníku. Při uplatnění principu ‚co není zakázáno, je povoleno‘ by auto po chodníku jet mohlo. Pokud ani městská vyhláška nerozlišuje mezi’chodníkem‘ a ‚jezdníkem‘, na chodnících by mohlo být zatraceně živo. Na chodnících není zatraceně živo díky konvenci, vžité praxi, že chodci se nepletou autům na silnici a auta se nepletou chodcům na chodníku.
Mnoho běžných situací v našem životě, aniž by je upravoval zákon či vyhláška, podléhá konvencím. Například po udržovaném městském trávníku se neběhá, když vedle je upravená cesta. V historické městské kašně se nekoupe, když cenná kašna je památkou a okrasou. Po desáté hodině večerní se udržuje noční klid, když město chce odpočívat. Manželky se nepůjčují kolemjdoucím, když svazek manželský je posvátný. Peníze patří jen vlastníkovi peněženky, když soukromé vlastnictví je nedotknutelné.
I dnes jsem do práce došel konvenčně po chodníku, a to bezpečně nikoli díky zákonné ochraně, ale díky dodržovaným konvencím. Až mě porazí malý spratek na kole a manželku mi znásilní velký spratek a oba společně mi seberou peněženku, zákona se nedovolám. Po zákonné lhůtě obdržím zákonné oznámení o zákonném odložení případu.
Pak přijde doba, kdy výrobci aut budou povinně do návodu k použití doplňovat větu, že auto není určeno pro jízdu po chodníku. Zejména po setmění.