13.9.2016 20:59 ANTIPĚNA DOBY MARTINA JAROŠE
Drahý můj, jak se ti stydím psát, jak ti říct, že mě zbytečně máš rád…
Vzpomínka na Jiřího Grossmanna se mi vybaví, když se na scéně objeví nový politický subjekt. Posílá mi vzkaz, který začíná tak hezky, dvěma slovy: Věci veřejné. Není mi dáno dočíst, že jde o marketingový projekt, a tak volím. Jindy vzkaz začíná jedním slovem: Ano. Opět mi není dáno se dobrat, jak probíhají efektivní manažerské porady: Souhlasíte ? Ano. Ano. Ano. Ne. – Kto to povedal ?!
Na kulku, která přilétne odkudsi a ospravedlní moji volbu hezkým odcházením z tohoto světa, se mi čekat nechce. Chci to dočíst a přežít a Grossmanna přelstít. Něco ve smyslu: Vtom odkudsi přilétla kulka a jak už to v bitvách bývá, minula mě. Zůstávalo se mi hezky na tomto světě, protože jsem měl v ruce váš volební lístek, který začínal i končil tak hezky: Ne.
„Jsem totiž český vlastenec. Já vím, že to zní hloupě. U nás, když řeknete, že jste vlastenec, to jako byste řekla, že vám roste třetí ňadro nebo že máte lepru. To ne, já myslím vlastenec v tom smyslu, že jsem hrdý na to, že jsem Čech.“
„Já třeba věřím, že Česko v roce 2030 nebo za nějakou rozumnou dobu, za 15 let, může být – nebo mělo by chtít být – jedna z nejbohatších zemí světa, jako byla za první republiky.“
Risknu to. Napotřetí to může vyjít.
Když Ne, přinejhorším se pobavím, až budu mít v rukou Váš dopis, který bude začínat tak hezky: Nevím, dál…