15.11.2015 11:25 TELEVIZNÍ LEČO
Když jsem včera usínal, mozek, nad kterým jsem pozvolna ztrácel kontrolu, mi sehrál divadlo, jehož scénou byl pořad Michaely Jílkové Máte slovo.
Napravo stáli za stolečky členové vlád, parlamentů, médií, neziskových organizací. Nalevo stáli za stolečky ti, jimž chtějí ti zprava vládnout. Paní Jílková svým typickým způsobem, kdy klade důraz na každé druhé slovo, i kdyby to byla spojka nebo předložka, udělila slovo:
„Povězte nám, co se dnes v Paříži vlastně stalo a jaký dopad to bude mít na běžného občana.“
Za zády měla paní Jílková příbuzné zabitých, zastřelených. Každý z nich držel cosi v ruce.
Ti napravo používali vytříbený, mnohdy nesrozumitelný jazyk. Snažili se mluvit klidně a rozvážně. Hledali racionální argumenty a odpovědi na otázky, které si sami vytvářeli, neboť je nikdo nepoložil.
Ti nalevo pod vlivem emocí zadrhávali. Řeč byla necvičená a nesouvislá. Občas použili nevhodné slovo, zejména pokud mluvili o někom odnaproti. Výrazná byla ovšem řeč těla, občas lomili rukama.
Na závěr paní Jílková konstatovala, že popravdě pohříchu se publikum za zády nedozvědělo nic, ale ať se vyjádří publikum samo.
Publikum se vyjádřilo. Ukázalo se, že cosi v rukách byly papriky, rajčata, salámy, vejce, sádla a cibule. Publikum jimi mrštilo napravo i nalevo.
Tak vzniklo televizní lečo. Nesnesitelnou tíhu nepochopení jsem cítil ještě ráno.