26.8.2015 23:15 VŠEHO DO ČASU
Když jsem v Palachově týdnu v roce 1989 shlížel z okna domu č. 19 na vodními děly promáčené demonstranty na Václavském náměstí, pronesl jsem větu, kterou mi spolupracovník po několik let poté občas připomenul: „Do Vánoc komunista nevydrží.“
Bohužel se nejednalo o objev mé nové schopnosti, jelikož nikdy potom jsem nepředpověděl ani vývoj ceny zlata na burze ani cenu pšenice. Žádnou výjimečnou schopností předvídat jsem obdařen nebyl, neboť jinak bych si na lyžích nezlomil nohu a v devadesátých letech bych nevěřil politikům, když mi říkali, že záleží pouze na mně.
Dramaticky a trvale se prohlubující propast mezi veřejně viditelnou částí našich tehdejších životů a skrývanou soukromou částí našich tehdejších životů nemohla tehdy vést k jinému tehdejšímu konci a naštěstí se tak stalo do Vánoc.
Poučení jsem si vzal jiné a jinak: Všeho do času.
Padnul socialismus, padnul kapitalismus, padne i to, co je tu dnes. Zůstane cigaretový obláček kouře, třikrát se zatočí nad hlavou a vezme ho průvan. Všeho do času.
Písmenka na náhrobním kameni budou velká nebo malá, zlatá nebo cínová, slavná nebo neznámá, pršet bude na všechny stejně. Časem je déšť smyje.
Současné, dramaticky a trvale se prohlubující propasti nemohou vést k jiným koncům, zvláště když ti z nás, kdo mají propasti překonávat, tvrdí, že žádné propasti neexistují. Propast z veřejně viditelné části našich současných životů eliminují tím, že propast přejmenují třeba na lízátko, čímž přestane propast existovat. Ve skrývané soukromé části našich současných životů ovšem propast zůstane nadále propastí.
Někdo se na nás dívá z okna domu č. 19, jak jsme zmáčení. Aniž by měl jakékoli věštecké schopnosti, že to nemůže dlouho vydržet, je mu nad slunce jasné.
„Nevím, jestli do Vánoc, ale všeho do času.“