Plísně nemáme rádi. Přestože existují užitečné plísně, dlouhodobé vystavení plísním nám škodí. Pustíme-li je do svého života, postupně nám životní prostor ukrajují, až nás nakonec vytlačí na okraj společnosti. Plísně převezmou vládu.
Plíseň můžeme chytit neúmyslně, náhodně, nebo také zcela úmyslně, když si ji pozveme do těla se slovy, že to zvládneme (třeba mácháním rukou v plísňovém roztoku v naději, že nám slezou přebytečné nehty). Plísně pak neváhají a vydají se na cestu. Díky sporám se mohou pohybovat na velké vzdálenosti.
Jakmile se u nás plísně usadí, začnou se rozrůstat. Plísně mají mimořádný rozmnožovací potenciál. Jejich množství narůstá geometrickou řadou a zpočátku se omezuje na oblasti, které jsou k plísním vstřícné. Jakmile množství plísní dosáhne kritické hranice, hostitel ztrácí kontrolu nad šířením plísní. Plísně se dostanou nejen tam, kam jim dovolíme, ale i tam, kam jim nedovolíme. Dochází k takzvané plísňové genocidě.
I ve stavu plísňové genocidy jsou mezi námi tací, kteří tvrdí, že plísně jsou veskrze užitečné. Přestože i jim se hůře dýchá, jsou schopni sípat, že kvůli plísním neumírají. A kdyby přece, umírat (Diversity-Inclusion-Equity) si doba žádá. Oporu mají v plísňovém desateru:
Nebudeš mít odpor k plísním. Nebudeš zneužívat ošklivost plísní. Budeš zachovávat plísně. Budeš ctít plísně. Nebudeš fungicidní. Nebudeš utíkat před plísněmi. Budeš kultivovat plísně. Nebudeš lhát o plísních. Nebudeš nikoho plísnit. Budeš plísní.