JAKO

Ombudsman se dopustil závažné myšlenky v odpovědi na otázku, zda vládní komunikátor ve svém vyjádření, že lidé, kteří napadají základní hodnoty státu, jsou titíž, kteří za nacistické okupace donášeli gestapu, používá vhodné přirovnání:
„Velmi varuji před používáním termínů, souvisejících s druhou světovou válkou nebo dokonce s německou třetí říší k srovnávání s dneškem.“
(Stanislav Křeček, 23.9.2024)

My, kteří máme ještě klasické vzdělání z odobí před začátkem experimentů se vzdělávacím systémem, jsme se v hodinách češtiny učili, že různá přirovnání obohacují naše vyjadřování. Byli jsme podněcováni k používání spojky „jako“ (chytrý jako liška, hloupý jako tágo) namísto nudného „je chytrý“, „je hloupý“. Přirovnávání máme pod kůží jako něco veskrze pozitivního a obohacujícího náš jazyk. To jsme ovšem netušili, kam až nás může přirovnávání dovést.

Pokud nám vládní komunikátor podsouvá, že se chováme jako donašeči gestapu, uráží nás to ze dvou důvodů. Jednak nevíme, stejně jako vládní komunikátor, jak se chovali donašeči gestapu, protože všichni, kteří by nám to mohli objasnit, jsou po smrti. Za druhé není takové přirovnání pozitivní a obohacující náš jazyk a krásu češtiny to ničí. Ombudsman navíc argumentuje, že vládní komunikátor zřejmě netuší, co to bylo gestapo a jaké důsledky mělo donášení gestapu, a že se tím sám z věcné diskuse vylučuje.

Nechceme se vylučovat z věcné diskuse nevhodnými přirovnáními, ale nevzdáváme se kouzla spojky „jako“. Vládní komunikátor se občas chová jako člověk.