Představme si, že jako lidstvo obdržíme úžasný technologický kousek – vrták, který projde vším. Jen se pošťouchnutím uvede do pohybu a pak už vrtá a vrtá a vrtá. Takový vrták bude možné použít pouze rovnoběžně se zemským povrchem, tj. ve směru tečny k zeměkouli, jinak by ten zázrak provrtal i to, co nechceme (nižší sklon by způsobil provrtání zeměkoule a spoušť na výstupu ze Země). Pustíme-li ho rovnoběžně s povrchem, provrtá všechno, co mu stojí v cestě, a zmizí ve vesmíru.
S každým metrem pohybu bude vrták vrtat ve větší výšce. V cestě mu budou stát nejprve přízemní věci a lidé, pak budovy a mrakodrapy a nakonec letadla a kosmické lodě. Při šikovném plánování vrták vyvrtá, co potřebujeme, a nemusí způsobit vážnější vedlejší škody. Ale může. Pak budeme řešit, zda chceme technologický pokrok, či nikoli.
Jedná se o fikci, která má ovšem něco společného s realitou. Pokaždé, když uvádíme do života technologický zázrak, zvažujeme etický rozměr převratné technologie – někoho technologický zázrak zabije, nebo alespoň poškodí.
Tak je to se všemi technickými vymoženostmi, které si uvádíme do života. Oceňujeme, jak nám vymoženosti usnadňují život, a přehlížíme, jak nás vymoženosti zabíjejí nebo nám škodí. Stále do nás vrtají díry, aniž to tušíme. Dnes digitálně.
Protože je vývoj technologických zázraků v drtivé většině financován lidmi s pochybnou pověstí, kteří sledují jiné cíle než naše pohodlí, nedivme se, že se z nás stávají cedníky. Nejenže neudržíme vodu, ale ani krev.