Obrat „zloděj zloděje neokrade“ znamená, že krádež věci, kterou zloděj předtím ukradnul, není krádeží. Pokud se tedy zmocníme něčeho, co předchozí držitel získal krádeží, my sami se nedopustíme krádeže.
Pokud bychom si mohli udělat inventuru toho, co bylo ukradeno, mohli bychom se ve zmocňování se věcí vyhnout krádežím. Brali bychom si jen věci kradené. V bance bychom vzali jen ty peníze, které banka sebrala klientům. V supermarketu bychom si vzali jen to zboží, které řetězec nezaplatil dodavatelům. Z veřejného majetku bychom si vzali jen to, co stát zabavil. Nedopustili bychom se krádeže.
Krádež spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní (§ 205 tr.z.). Naše obhajoba je postavena na tom, že jsme nezpůsobili na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (když údajný poškozený získal věc krádeží), ani jsme si věc nepřisvojili vloupáním (to je to poslední, co by nás napadlo), ani jsme bezprostředně po přisvojení nikomu nevyhrožovali násilím (v klidu jsme přišli a v klidu odešli), ani jsme si nepřisvojili nic, co má jiný na sobě nebo při sobě (klobouků a bot máme dost), a ani jsme nevstoupili nikam, kde se evakuuje (nemáme loďku pro povodňové noční výpravy).
Banky, řetězce a stát si nezaslouží ohledy. Zábrana zmocňovat se cizích věcí je jen v nás – máme nebo nemáme žaludek na to, chovat se jako banky, řetězce či stát.