Když si systém dělá blázny z nás, je naším právem, ne-li povinností, dělat si blázny ze systému.
Udržet si duševní svěžest v systému, který si z nás dělá blázny, neustálým ohrazováním se je nemožné. Ohrazením se reagujeme jednou, dvakrát, třikrát, a pak se naštveme. V tu chvíli jsme tam, kde nás systém chce mít – v naštvání totiž děláme chyby. A za každou chybu přijde trest. Navíc, naše duševní pohoda je ta tam. Ohrazovat se nemá smysl. Duševní svěžest si udržíme jiným způsobem.
Představme si, že jsme v kolektivu, kde si inteligentní opinionmaker vybere terč pro své zlomyslné vtípky. Jsme-li terčem my a máme-li na to, slovní útoky odrážíme jako pinpongový míček a k tomu ještě smečujeme. Inteligentní protistrana rychle pochopí, že si vybrala špatný cíl. Konflikt tedy neřešíme po svém, ale zbraněmi protivníka. Stejně účinnou metodu použijeme i v konfliktu se systémem.
Veškeré zlomyslné vtípky systému odrážíme se stejnou nebo větší razancí. Protože je inteligence systému navíc doprovázena ještě mocenskými nástroji, občas s míčkem přiletí také šikana, ostouzení či trestní oznámení. Nesmíme se nechat vystrašit a pokračovat v odpalování, co nám smysl pro humor dovolí. Zastavit nás může jediné – pohrdání soudem.
Existuje poměrně obsáhlá judikatura toho, co není pohrdání soudem a co už je pohrdání soudem. Není vhodné brát si příklad ze Švejka výrokem o blbovi z moci úřední, neboť soudy jsou citlivé na taškařici v síni. V soudnictví je humor přitěžující okolností, a pokud si soud dělá blázny z nás, je povinností ze sebe udělat před soudem blázna. To je cena za duševní svěžest soudců.