Vzpomínáme si na hon, který byl pořádán na agenty Státní bezpečnosti. Napomohl tomu i pan Cibulka se svým zveřejněním seznamu, který měl být utajen. Byli jsme spravedlivě rozhořčeni, včetně těch, co byli na seznamu. Chtěli jsme znát jejich jména, jak svého času zpíval Honza Nedvěd: Teď je nám čtyřicet a víc, konečně chtěli bysme říct něco v tom smyslu, že nám někdo hodně vzal, že chceme vidět jeho tvář, razítka, kancelář a tak, když už to není pravda, tak ať je to aspoň sranda.
Nežijme v iluzi, že éra agentů skončila s koncem socialismu. Cibulkův seznam nebyl podtržen a sečten, Cibulkův seznam žije dál. Jména přibývají, jen kolonka Stb byla nahrazena jinými kolonkami. A pár technických detailů, jako využívání konspiračního bytu, se přežilo.
Dnes není konspirace potřeba. Můžeme být agenty nepokrytě, nemusíme se schovávat. Rozhlédněme se kolem sebe a bez problémů najdeme desítky agentů. Poznáme je velice snadno podle toho, co říkaj a co dělají. Někteří úchylové jsou na to dokonce hrdí.
Až se na scéně objeví nový Nedvěd, společně s ním si zazpíváme:
Teď je nám čtyřicet a víc, konečně chtěli bysme říct něco v tom smyslu, že nám někdo hodně vzal, že chceme vidět jeho tvář, razítka, kancelář a tak, když je to pořád pravda, tak ať je to aspoň legrace.