Když jsme se učili chodit na nočník, maminka nás na něj posadila a vyzvala nás: ee. Měli jsme ovšem na starosti jiné důležité věci, například palec u nohy, takže maminka důrazněji zopakovala: no tak zatlač a udělej ee !
Od té doby víme, že „ee“ je něco v nočníku. Jak jsme dospívali, ee se zvětšovalo a nyní v dospělosti je to již EE. A setkáváme se s ním podruhé. Setkáváme se s EE, tj. Enhanced Europe (obohacená Evropa).
Víme, že ee je nahnědlé a zapáchá. Velké EE je také nahnědlé a zapáchá. Čím více tlačíme, tím větší EE vzniká. Pokud ho nevynášíme za hranice pozemku, stává se náš domov neobyvatelným. Čím dál více se nám tu hromadí, a půjde-li to takhle dál, budeme muset dům vybílit.
Zatím jen tlačíme a ustupujeme dalšímu EE. Dokonce sami sebe přesvědčujeme, že si máme EE zamilovat. EE nám prorůstá do zdí a hrozí zřícením domu. Pokud nám dům spadne, vytvoříme ze suti mohylu nočníku jako připomínku, že to obohacení vzniklo naším tlačením.
Čím více tlačíme, tím více máme obohacení. Čím více máme obohacení, tím hůře se nám tu dýchá. Měli bychom přestat tlačit, ale co naplat – jsme děti, sedící na nočníku, a ti dospělí stále opakují: no tak zatlač a udělej ee !
Posrali jsme si to sami.