Věčnost v lidské existenci neexistuje. Vše, co konáme, konáme po dobu určitou. To, co konáme po dobu neurčitou, působí značně podezřele. Nic nedokážeme konat po dobu neurčitou, vždy je naše konání omezeno nějakou skytou lhůtou, nebo alespoň smrtí. Máme-li něco na dobu neurčitou, určitě jsme přehlédli určitost určité lhůty.
Například máme-li smlouvu s dodavatelem elektřiny na dobu neurčitou, smlouva je na dobu, určenou naší smrtí, tedy na dobu určitou. Fakt, že dnes nedokážeme určit den naší smrti, nehraje roli; smlouva nás nepřežije.
Zvykli jsme si na výhodnost smluv na dobu neurčitou. Smlouvu na dobu neurčitou můžeme vypovědět snadněji než smlouvu na dobu určitou. Nestaráme se o lhůtu, kdy smlouva na dobu určitou uplyne. Neurčitost jsme si oblíbili. Představme si ale, jaké výhody by nám přinesl přechod na smlouvy na dobu určitou. Nejenže bychom si přiznali, že věčnost v lidské existenci neexistuje, ale ani bychom nemuseli neurčitost spojovat s naší smrtí. Všechno v našem životě by probíhalo s určitou lhůtou, všechno bychom konali po dobu určitou. Smlouva s dodavatelem elektřiny by uplynula za čtyři roky (či naší smrtí, podle toho, co nastane dřív), přičemž životní komfort by se nám nezhoršil; jen bychom tři měsíce před uplynutím lhůty požádali o prodloužení smlouvy na další čtyři roky.
K čemu tento úvod ? Věčnost neexistuje ani v legislativním konání. I zákony, vyhlášky a nařízení nejsou věčné. Každé čtyři roky jim může uplynout lhůta, přičemž legislativci mohou tři měsíce před uplynutím lhůty schválit prodloužení zákona na další čtyři roky. Marné uplynutí lhůty se rovná vytrhání plevele z naší právní zahrádky, či spíše džungle.
Nemuseli bychom čekat na to, až poslanci přijdou k rozumu a začnou džungli čistit.