Jako civilní osoby reagujeme v ohrožení dvěma způsoby – fight, or flight, tedy útočíme, nebo utíkáme. Je to mimo naši kontrolu, reagujeme instinktivně. Koneckonců, můžeme si to vyzkoušet. Až se dostaneme neočekávaně do situace ohrožení, buď instinktivně zaútočíme, nebo instinktivně utečeme.
Jako civilové reagujeme instinktivně. Cvičení agenti to mají jinak. Dlouhodobě se trénují, aby je vlastní instinktivní reakce nezaskočila. Pokud reagují útokem, tak proto, že útok je výhodnější než útěk. Pokud reagují útěkem, tak proto, že útěk je výhodnější než útok. Jsou velmistry ve vyhodnocování míry ohrožení. Proto je neobvyklé, začne-li se mezi cvičenými agenty vyskytovat velké množství chybných reakcí.
Místo toho, aby reagovali útokem, utíkají, a místo toho, aby reagovali útěkem, útočí. Chybných reakcí je tolik, že si toho začínáme všímat. Což je pro tajné služby velice mrzuté. Nedejbože, aby se amatérské analýzy dostaly do mainstreamových médií. Vedení musí samo vyhodnotit, co selhalo. Zda byl trénink nedostatečný, nebo zda se změnila povaha hrozeb, anebo zda existuje jiný důvod.
Dramaticky se zvýšil zejména počet útoků tam, kde byl výhodnější útěk. Nepřiměřeně stoupá počet agentů, kteří chybně vyhodnocují míru ohrožení, a to tak, že hrozbu podceňují. Nám civilům to může být vcelku jedno, neboť jsme chráněni instinktem, ale mějme se na pozoru před jinými civily, kteří instinkt cílevědomě a dlouhodobě potlačují.
Například se mějme na pozoru před civily, kteří snídají válku, obědvají válku a večeří válku. Nakonec si smlsnou i na nás.