„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví. Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí; jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala ! Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila; nikdo se nestane krásnější tím, že změnil tvář.“
(Karel Čapek, Lidové noviny: Od člověka k člověku, 4.12.1938)
Dejme tomu, že jsme chytřejší než byl Karel Čapek. Dejme tomu, že by se k Hovorům sešel Karel Čapek s Václavem Havlem. Dejme tomu, že by Karel Čapek poslouchal, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Dejme tomu. Co by řekl Karel Čapek na naše nápady, jak bojovat s nenávistí ? Jak bojovat s něčím, co je v nás jak židovská víra ?
Karel Čapek glosoval tehdejší divokou dobu. My můžeme glosovat nynější divokou dobu; musí se mnoho změnit, aby bylo nalezeno, co je stálé. Musíme zjistit, že s nenávistí je boj marný stejně, jako je marný boj s láskou. Vymyslíme ještě tisíce dalších paragrafů, než zjistíme, že nad nenávistí vyhrajeme, jen pokud v sobě zabijeme člověka.
„To tiché a nejtišší jsou ty pravé dějiny, neboť bez stálosti není dějin, hemžení a převracení nejsou dějiny. Nic pravého není bez stálosti; řekne-li vám někdo: věřte, říká vám tím: buďte stálí a co nejstálejší !“