My dříve narození nepovažujeme sousloví „nové myšlení“ za obyčejné spojení slov „nové“ a „myšlení“. Nespekulujeme o tom, jak nové by naše myšlení mělo být, jak vypadá staré myšlení a jak se nové myšlení liší od starého myšlení. Tak jako nezasvěceným nám ke slovu „nové“ automaticky nenaskakuje slovo „staré“. Je-li něco nové, tak proto, že včera to bylo staré.
Můžeme najít klíč, jak se na nové myšlení dívají nezasvěcení, příkladně naše děti. Naše děti si nové myšlení spojí s během času. Nové myšlení v čase (t) může existovat jen tehdy, existuje-li staré myšlení v čase (t-1), což zní logicky. Dle teorie časových funkcí je teoreticky vyloučeno, aby existovalo nové a staré myšlení současně. Dle teorie našich dětí nemůže být myšlení v čase t-1 (1989) identické s myšlením v čase t (1990), protože čas oponou trhnul. Jak je to v praxi ?
Praxe teorii neodpovídá. Buď děláme chybu v teorii, nebo děláme chybu v praxi. V čase t+1 bychom měli mít ještě novější myšlení, ale nemáme. My znalí víme, že „nové myšlení“ mělo probudit zájem o věc socialismu a nahradit starou apatii. Dnes by mělo ještě novější myšlení probudit zájem o věc kapitalismu a nahradit starou apatii. Kdo z nás, přátelé, v sobě probouzí zájem o věc kapitalismu ? Kdo z nás, přátelé, opouští apatii ? V praxi bojujeme o holý život a teorie nás nezajímá. Přesto se nám ještě novější myšlení stále vnucuje pod titulky: korektnost, genderismus, LGBT, grýndýl, uhlíková stopa.
Tak, jako jsme kašlali na „nové myšlení“ a vysmívali se mu, tak kašleme na ještě novější myšlení a vysmívat se mu budeme, seč nám síly stačit budou. Nemáme totiž myšlení závislé na čase. Máme totiž docela jiné myšlení, myšlení šachové.
Umíme přemýšlet na více tahů dopředu. Víme, že proti nám hraje šachový velmistr, kterého je těžké porazit, ale kterého není nemožné porazit. Dopředu se omlouváme svým dětem za naši verzi sicilské obrany.