SLEPÉ SLOVO

Kdysi platívávalo, že slovo bylo zbraň. Nešetrným zacházením se zbraní si dokázal politik prostřelit hlavu. Nebo byl odstřelen novinářem či někým, kdo uměl se slovem zacházet. Tato doba je pryč. Slovo už zbraní není, jako bychom stříleli slepými.

Oslepnutí našich slov má mnoho příčin. Jedna z nich je zvlášť významná. Podobně jako ve filmové tvorbě. Vzpomeňme si, jak kino v roce 1977 zašumělo překvapením (i my jsme zašuměli překvapením), když se v otvoru boku potopené lodi objevila Čelistmi ukousnutá hlava. Uplynulo necelých padesát let a dnes bychom zašuměli překvapením jen tehdy, kdyby někoho na náměstí skutečně pověsili vejš. Už se nenecháme tak lacino vyděsit. Už nám nestačí slova nějakých „Nixon papers“ (tehdy slova z magnetofonového pásku). Iniciátor děsu se nám ponořil hlouběji do centra emocí a není snadné ho vyprovokovat. Za to, že naše slovo už není zbraň, si můžeme sami.

Tolikrát jsme na někoho mířili, tolik jedu jsme vyplivali, tak moc hrachu z něho na stěně zbylo, že dnes se můžeme ukřičet a střelíme maximálně jednu mouchu. Slovem dnes už nic nezmůžeme. Nehezkým příkladem jsou vybraní členové vlády a parlamentu – nesnášíme je, oni to vědí a stále jsou v pozici, ze které nám řídí život. C s tím ?

Paralela s filmem nám nabízí vadné řešení. Filmoví tvůrci přitvrzují, aby se nám dostali pod kortex a zaútočili hlouběji na naše centrum emocí. To my nemůžeme. V lepším případě by nám bylo ze sebe na blití, v horším případě by nás umlčel paragraf. Přes emoce cesta nevede.

Nevede-li cesta přes emoce, musí to jít přes rozum. Vyhledávejme si ve svém okolí spoluobčany, kteří mluví stejnou řečí jako my, používají stejná slova. Až přijde čas, zahajme pochod institucemi.