JEŠTĚ NENÍ TMA

„Shadows are falling and I’ve been here all day,
it’s too hot to sleep, time is running away,
feel like my soul has turned into steel,
I’ve still got the scars that the sun didn’t heal…
…není kam jít, i když by bylo načase,
ještě není tma, ale stmívá se.“

Můžeme jen hádat, na co Dylan myslel, když nám sděloval svůj pocit o ocelové duši. Možná se cítil uvízlý v životě. Možná cítil s padající tmou něco jiného. Padne-li tma na člověka, nemusí být cesta ven; co pak, padne-li tma na celý národ ?

Nám Čechům to už jednou popsal Jirásek a obrozenci museli vyvinout značné úsilí vystoupit z temna ven. Bohužel jsme nepoučitelní. Opět se stmívá a my obrozenci se ještě ani nehoufujeme. Nějaký budoucí Jirásek opět napíše novodobé Temno a s odstupem času nám bude zřejmé, co se stalo, co to bylo. Teď ještě není tma, ale stmívá se.

Tak jako kdysi přichází tma zvenčí. Není to naše vůle:
We were born here and we’ll die here against our will,
we know it looks like we’re moving, but we’re standing still,
every nerve in our body is so vacant and numb, but now –
we know what it is…
…ještě není tma, ale stmívá se.