Ještě máme v živé paměti ničivé záplavy na vltavské kaskádě v roce 2002. Při záchraně životů a majetku pomáhali vojáci, bylo jich nasazeno přes deset tisíc na více než sedmdesáti místech po celé délce Vltavy a Labe. Voda se vylila z břehů na začátku července a pomoc české armády trvala až do poloviny září. Pomoc armády jsme považovali za samozřejmou. Jaké by bylo bývalo naše zděšení, kdyby v okamžiku zalití krajiny a měst vodou rozhodlo velení armády odvelet vojáky na cvičení do Doupovských hor nebo do boje s kůrovcem. Zdá se nám to nemyslitelné, ale takové věci se dějí.
Až nám praskne přehrada, ať už Lipenská nebo Liplenská, mohli by se vojáci sbalit a s pokřikem se vrhnout na libovolné mongolské hordy, kterých je kolem nás nepočítaně – správnou mongolskou hordu vojákům vyberou politici a novináři. Nechají nás plavat kraula okolo našeho komínu a svoje záchranné prostředky pomalují protimongolskými symboly, aby si je vzápětí nechali zničit nějakým čingischánem. My jim při neustávajícím kraulu budeme těžko tleskat, neboť bychom se jinak utopili.
Taková by byla realita.
Mohli bychom mezi tempy mluvit o bezprecendentnosti situace (správně: o bezpříkladnosti situace), ale každý chybějící příklad zde selhává. Máme totiž obrannou armádu, jejímž prvním a bezpříkladným úkolem je bránit lidi a majetek České republiky. Až někde hodně vzadu je uveden úkol útočit na mongolskou hordu.
Proto –
Kdykoli pojedeme na výlet na Lipenskou přehradu, vezměme s sebou trochu hlíny a kamení a připlácněme je na hráz, ať nám přehrada vydrží.