Pokud jsme si nevypíchli oči, vidíme okolo sebe, že Ukrajinci v bojovém věku se dělí na dvě skupiny – na ty, kteří leží v zákopech, a na ty, kteří leží u nás.
Pokud jsme si nevypíchli rozum, je nám jasné, že my Češi v bojovém věku se budeme dělit na dvě skupiny…
Sami si rozhodněme, do které skupiny chceme patřit, a sami si tipněme, do které skupiny budeme nakonec patřit. Kolik je okolo nás (slovanských) států, které nám otevřou vřelou náruč a nastavi štědrou dlaň ? Není vyloučeno, že narazíme na obnovenou železnou oponu, tentokrát podepřenou z druhé strany.
Pokud bychom kalkulovali s rakousko-uherskou historií a pokusili se učinit z Vídně znovu naše hlavní město, nepočítejme se shovívavostí c&k úřadů; naše obrozenecká rebelie nebyla zapomenuta. Hromadným stěhováním do Bavor si taky nepomůžeme; opačný proud Posseltových nám to jasně ukáže. Po útěku do Polska jenom uspíšíme navléknutí uniformy, jen s jiným odznáčkem, a mířit na Slovensko postrádá smysl z geografického důvodu. Zbývá nám cesta do vzdálenějších destinací, pokud na ni máme.
Většina z nás nechce patřit do skupiny těch, kteří leží v zákopech. Většina z nás nemá na to, aby nepatřila do skupiny těch, kteří leží v zákopech. Většina z nás bude odevzdaně čekat na povolávací rozkaz v domnění, že není vyhnutí. Netušíme, že vyhnutí je.
Až to přijde, vzpomeňme si na majora Halušku a předveďme odvodové komisi: Urá-á-á ! Automaty, gulomety, a tak sme tých bolševikou bili…čo to táram, fašistou sme bili.