Existují druhy hmyzu, které poznají, že se na ně díváme. Pochopíme-li a ovládneme-li tento přírodní jev, náš život se dramaticky změní.
Dosud jsme chápali fyzikální podstatu našeho pozorování. Proud fotonů se odrazí od povrchu pozorovaného objektu a zamíří k sítnici našeho oka. Zrakové centrum v našem mozku vytvoří obraz pozorovaného objektu – můžeme vyslovit hypotézu, že „vidíme objekt“. Jsme pasívním pozorovatelem, pozorovaný objekt nevidí, že my ho vidíme; proud fotonů je jednosměrný od objektu k nám (toto například neplatí v elektronové mikroskopii). To je fyzikální podstata našeho pozorování. Takto ji fyzikové popsali, abychom rozuměli realitě. Přišel ovšem jiný fyzik.
Tento fyzik učinil pozorovaný objekt pro nás neviditelným. Přestože je objekt stále na svém místě, my už ho nevidíme, respektive vidíme to, co je za objektem. Nutnou, nikoli však postačující podmínkou je, že pozorovaný objekt ví, že ho pozorujeme. Proud „fotonů“ je obousměrný (co přesně znamená obousměrnost „fotonů“, obsáhle vysvětluje kvantová optika).
Příčinou a vysvětlením obousměrnosti „fotonů“ je duální povaha světla. Světlo je současně částicové i spojité. Paprsek směrem od objektu k nám můžeme chápat částicově (fotony), paprsek směrem od nás k objektu můžeme chápat spojitě (vlnění). Sjednocující teorie povahy světla nám prozatím chybí (podobně jako nám chybí sjednocující teorie elektromagnetických, gravitačních a jaderných sil), ta stále čeká na svého fyzika. V hrubém přiblížení můžeme říct, že „foton t1“ (vlna v čase t1) předává informaci o své existenci „fotonu t-1“ (vlně v čase t mínus jedna), tudíž informace o existenci „fotonu“ se pohybuje v opačném směru, než v jakém je proud fotonů. Důsledek takového zjištění je úžasný.
Světlo se pohybuje současně dopředu i dozadu. Některé druhy hmyzu jsou citlivé na zpětné šíření světla. Přejme stát se hmyzem. Ztratíme se z dohledu.
Dospěl jsem k témuž.